“I am in contact with female prisoners, but some are in Kharkov”, explains director Peter Kerekes. | iROZHLAS

They killed out of jealousy, but it is far more punishable than imprisonment for mothers to watch their children grow up behind glass. Even so, one can briefly describe life in a women’s prison in Odessa, Ukraine. This is where Slovak director Peter Kerekes shot his film ‘107 Mothers (Censor)’. The story’s screenplay was also praised by a jury at the prestigious Venice Film Festival.




Prague – Kosice – Odessa

Share on Facebook




Share on Twitter


Share on LinkedIn


To print



Copy URL address




Abbreviated address





close




Director Peter Kerekes | Photo: Jiří Šeda | Source: Czech Radio, Artcam

Your film “107 Mothers” takes place in a women’s prison in Ukraine. You were based on true stories. How long have you been looking for these stories?
We started looking around 2015. We went through several prisons in Ukraine until we found prison number 74, where there are mothers with children. It was very interesting for us, because there can be mothers with children up to the age of three. Then they leave when the mothers have a heavier sentence. The children are then passed on either to the family or, as is usually the case, their descendants end up in an orphanage, so those relationships are broken.


Fotbal, holky a blití. Ve ‚fylmovém‘ Vyšehradu našla česká kinematografie svůj Děsnej biják


Číst článek


Snímek je observací, zároveň je to sociální drama. V jedné scéně tam ale ženy promlouvají velmi upřímně o tom, co cítí, nebo jak se za mříže vůbec dostaly. Vycházeli jste při střihu tedy přímo z natočených rozhovorů?
Jedna z hlavních postav toho filmu je cenzorka nebo operační důstojník Irina. Součástí její práce je to, že musí vést rozhovory s vězeňkyněmi. Tenhle motiv se mi hodně líbil. Umožnilo mi to dostat do filmu úplně přirozeně ten dokumentaristický pohled. Rozhovory jsme natočili hned na začátku. Byly to velmi dlouhé, dvojhodinové dialogy. Z toho jsme vybrali ty úplně nejlepší a nejsilnější části a dali jsme do filmu. Takže to vypadá jako součást té Irininy práce.

Do jaké míry jste scény stylizovali tak, aby to působilo dobře na kameře?
Film jsme vyráběli postupem hraného filmu. To znamená, že jsme si vybrali z těch reálných situací, které jsme viděli, a z reálných vězeňkyň,  reálných prostor, to co se nám líbilo. Z toho jsme pak udělali takovou scenáristickou mozaiku a tu potom rekonstruovali.

Původně jste ale chtěli natáčet v mužské věznici. Proč došlo k této změně?
My jsme tam zjistili, že příběh té ženské věznice, kde jsou matky s dětmi, se najedou oprostil od toho vězeňského klišé. Nečekaně to najednou byl film o vztahu mezi matkami a dětmi. Je silnější, a to i kvůli tomu, že mnoho těch žen bylo odsouzeno kvůli vraždě ze žárlivosti, a tak se to stává filmem o lásce vůbec.

A zároveň je tam asi více patrné i to napětí mezi tím, že život vzaly, ale zároveň daly…
Přesně tak. Zajímal nás ten moment, že ty ženy milují někoho tak strašně, že kvůli tomu dokážou i toho člověka, nebo jeho partnera, zavraždit. Většina těch dokumentárních rozhovorů, které jsme točili, se týkaly právě tohoto tématu.

How are you currently in your film? Are you in contact with the Odessa prison, what is it currently like?
Of course, I am in constant contact with all of our Ukrainian staff. We even managed to house some people in Slovakia. Among them are also some of our supporting actresses. Our production family even lives with us. Prison No. 74 itself was abolished in 2020. Female prisoners were transported to various regions of Ukraine, mainly to Kharkov. I am in sporadic contact with some of them, but I must say that it is terrible with them. In these besieged and bombarded cities, supply is stagnant, both for civilians and, in fact, absolutely non-existent for people serving their sentences.

So, do you plan to return to Ukraine?
I think now the most interesting film can be made by Ukrainians who are right there. From my European point of view, I think that sometimes the whole situation is so terribly intellectual, but that these are such borderline situations that, despite a certain amount of pathos, the information should come from the Ukrainian filmmakers.

I could right now in Ukraine he felt inappropriatebut that’s purely my personal experience. But I really want to go back. A film festival in Odessa is planned for August, so I hope to celebrate there.

Martin Hrnčíř

Share on Facebook




Share on Twitter


Share on LinkedIn


To print



Copy URL address




Abbreviated address





close




Leave a Comment